Zdroj: http://krith.phil.muni.cz/
„Človek vydrží viac, ako hovado“
Otázka „Co má v životě největší cenu?“ je podezřelá. Toto nás nikdo neučil. Odpovídáme jen neradi, bojíme se zesměšnění. A přece na to (pochopitelně) neexistuje univerzální odpověď. Dokumentární film Obrazy starého sveta (jenž byl po svém natočení až do roku 1989 v trezoru) na tuto otázku nehledá odpověď, nicméně všechny z těch, které byly nadneseny, nám mohou být inspirací.
Byl jednou jeden fotograf Martin Martinček. Ten se od padesátých let do konce šedesátých vydával do kraje Liptova a Oravy, aby zde pronikl do života místních starousedlíků a zdokumentoval jejich pozoruhodné životy, velkým světem za humny poznamenané pouze minimálně. Vytvořil sérii portrétů, většinou starších lidí, kteří zůstali věrni svému rodnému drsnému kraji a i přes nejednoduché podmínky a svízele osudu zde žijí životem pro moderního člověka romantickým, ale zároveň nepředstavitelným. Tyto lidi je totiž „nemožno přesadit, neboť by zahynuli.“
Na začátku sedmdesátých let chtěl režisér Dušan Hanák proniknout dále za tyto fotografie, a tak se vydal do oněch končin, aby lidi z obrázků našel. Objevil svět, který se zastavil před sto lety, který nehledí na popudy zvenčí. Lidé v něm žijící jsou staří. Člověk, věkem nad sedmdesát let zde není výjimkou, ba naopak. Každý z těchto lidí má své větší či menší hospodářství, ojedinělý životní příběh a spoustu věcí k vyprávění. Je tu laický zapálený astronaut, důstojník z První světové války, schopný se dorozumět snad pěti jazyky nebo muž, jenž již dvacet let žije a pracuje bez nohou, ale také bez vozíku nebo berlí.
Režisér Hanák pro svůj hodinový dokument použil černobílý formát. Ihned je tak před divákem o kus větší nádech historie, než při pouhém mluveném slovu v nestylizovaném prostředí. Každé z vyprávění začíná náboženským citátem – o sedlákovi, který šel sít, o tom, že člověk přišel nahý na svět. Režisér si vždy najde způsob, jak epizodu zakončit se stejným motivem – setí v horách, koupel v neckách s vnukem. Celý film je v určité „estetice ošklivosti“, skoro po celou dobu vidíme bezzubá ústa, tváře poseté bradavicemi i chybějící končetiny. Ke kontrastu k těmto detailům jsou záběr na ničím nepoznamenanou, čistou přírodu. Vlastně to kontrast není, obojí je tak přirozené, jak jen může být. Nejvýraznější zvukový doprovod k tomu tvoří hudba Georga Friedricha Händela a zpěv lidových písní z úst babičky. Opět, dvě věci tak rozdílné a přece se vzájemně snoubící.
Asi to není žádná novinka, že tam, kde se zastavil čas je život těžší, nicméně lidé jsou přece jen šťastnější a spokojenější. Mají pro strach, zejména strach ze smrti, uděláno a k životu mnoho nepotřebují. Není špatné objevit takový kraj, alespoň skrz filmové plátno.
Barbora Havlová
Obrazy starého sveta (1972). Režie Dušan Hanák, dramaturg Boris Hochel, kamera Alojz Hanúsek, hudba G. F. Händel, Václav Hálek, Jozef Malovec.