Zdroj: http://krith.phil.muni.cz/
Symposium Pictum (vernisáž)
V Galerii Provinčný dom vystavovali ve třech místnostech dva samostatní výtvarníci a jedna autorská dvojice, z nichž někteří se zároveň podíleli na předchozí přípravě představení EYEKON(TACT). Vernisáž výstavy proběhla v neděli 10. září po páté hodině odpoledne.
Koncept výtvarného sympozia představil Martin Jakubčo režisérce Marice Smrekové jako doplňkovou činnost její tvůrčí práce letos poprvé. Výtvarná větev festivalu se nakonec osamostatnila a stala se jedním z důležitých bodů festivalových událostí. Výtvarný projekt proběhl v druhém týdnu přípravy představení EYEKON(TACT) jako paralelní dílna k divadelnímu workshopu. Společným tématem oběma linkám bylo rusínské etnikum koexistující od nepaměti se Slováky ve Staré Ľubovni. Účastníci obou projektů společně řadu dní studovali historii regionu, poslouchali tradiční hudbu, účastnili se přednášek a vzájemně se inspirovali.
V první místnosti galerie si prohlížíme fotky z předešlých dnů a na nich zachycená herecký trénink a přípravu představení, zdokumentované chvíle strávené četbou studijní literatury a knih o ľubovnianském regionu a území Karpat. Precizní kompozici fotografií rozbíjela jejich projekce na stropní klenbu do barevných fragmentů. Sledováním nahodilých střepů z obrázků si můžeme připomenout, že i sledování minulosti je žitím přítomného okamžiku a každé její oživování je jen fragment skutečnosti.
V první místnosti Jakubčo plánoval vernisáž otevřít a symbolicky nás provést prostřední místností do poslední, ve které bylo připraveno malé pohoštění a místo pro slavnostní řeč. Jeho záměrem bylo připomenout, že cesta jako proces je důležitou součástí výsledku. Jenže nestihl dokončit přípravu instalací dřív, než začali přicházet hosté a tak se stalo, že mnoho diváků už výstavu zhlédlo před jejím zahájením. Martin se rozpačitě omlouval, narušení plánu dle mého názoru ovšem prostory zútulnilo a odlehčilo celkovou atmosféru.
Kasia Tons pracuje především s látkou. Staví z ní sochy i objekty, stříhá, šije, lepí. Pro výstavu vytvořila sochu z látek, které jí připomínají tradiční regionální oděvy a motivy. Tematizuje v ní rusínské zvyky, pravoslavné ikony, tradiční materiály a zdobení. Tons je mimo jiné také autorkou kostýmů pro představení EYEKON(TACT).
Adam Serdahely pro výstavu vytvořil dva objekty. První z nich drátkovaný vzdušný kulatý objekt svým tvarem připomíná platýse a svou barevností odkazuje k lidovému koloritu. Vlastní tělo objektu z dálky vypadá zmateně a neuchopitelně, při pohledu zblízka poznáme jeho preciznost a vzdušnost. Světýlko na konci vyhřezlého spletence drátků nebo snad ploutvičky určuje směr, dává naději v budoucnost.
Klára Kanuščáková a Kristína Dzuričková, obě studentky VŠVU v Bratislavě, společně v rámci sympozia škrobením vtiskly do obyčejných bílých prostěradel duši kraje. Do látky jsou tvarováním vepsány hlavy jelenů, staré kolo ze žebřiňáku nebo na kopci stojící Lubovnianský hrad. Bílá látka symbolizuje nenápadné dědictví, které do nás otiskují naši předkové, které nás zároveň směruje a předurčuje. Jak s odkazem svých předků naložíme dál, jak si ho pro sebe obarvíme, záleží pouze na nás.
Vendula Kacetlová